Nadhazování
Asi nejméně přirozený kriketový pohyb ze všech. Při nadhazování musí nadhazovač míček nadhodit k pálkaři z jedné strany pitche na druhou – v dospělých zápasech cca. 20 metrů. Musí při tom mít nataženou paži. Od doby, kdy se paže dostane nad výšku ramen, do okamžiku, kdy nadhazovač míček pustí, nesmí loket svírat úhel větší než 15 stupňů. Aby se z hráče stal dobrý nadhazovač, musí tento pohyb pravidelně cvičit, aby dosáhl vyšší rychlosti a přesnosti. Právě přesnost, kdy nadhazovač dokáže míček poslat tam, kam chce, je dovednost, které lze dosáhnout jen při dostatku trpělivosti, odhodlání a tréninku.
Přestože je tento pohyb naprosto specifický pro kriket a nelze ho využít nikde jinde, nadhazovač se naučí to, aby jeho tělo poslouchalo jeho mysl. Když se nadhazovač zlepší v pohybech spojených s nadhazováním, postupně může v rameni získat větší flexibilitu než ve většině pálkovacích sportů.
Házení
Házení a chytání jdou ruku v ruce, ale jsou to naprosto odlišné aktivity, co se týče pohybů, které jsou zapotřebí. Při házení se míček pohyuje směrem od těla a důležitá je kombinace síly a přesnosti. Pro většinu lidí z "nekriketových" zemí je házení narozdíl od nadhazování mnohem přirozenějším pohybem, protože se učí ve školách formou softballu, baseballu nebo jednoduchého házení a chytání.
V kriketu existují dva způsoby, jak míček házet – spodem a vrchem. Hod spodem se většinou používá na kratší vzdálenosti a důraz se klade hlavně na schopnost zasáhnout cíl. Hod vrchem se používá na větší vzdálenosti a proto je zde tolerance nepřesnosti uměrná vzdálenosti od cíle. U obou způsobů by se hráč měl očima soustředit na cíl a pro větší přesnost použít paži, kterou nehází, jako mířidlo.
Chytání
Když člověk chytá, snaží se míček nebo jíný předmět dostat pod kontrolu a k tomu používá souhru očí a rukou, aby míček dostal do jedné nebo obou rukou, zmírnil jeho náraz a zachytil ho. Rychlost míčku udává to, o kolik musí ruce "uhnout", aby zmírnily jeho dopad. To vše musí oči vyhodnotit, informaci poslat do mozku a převést na pohyb, který vykonají ruce a celé tělo.
Pálkování
Při pálkování musí hráč mít rovnováhu, musí mít pálku pod kontrolou a trefit jí míček, když se k němu blíží. Dovednosti, které dělají dobrého pálkaře, zahrnují sílu, načasování, souhru očí a rukou, rovnováhu a rychlé postřehy. Protože každý míček může přiletět jinou rychlostí, je nezbytné, aby pálkař zvládl pohybovat nohama, rukama, hlavou, tělem i pálkou a mohl tak odehrát jakýkoli nadhoz.
Různé role na kriketovém hřišti kladou na tělo různé nároky. Obecně však platí, že se všichni kriketisté budou zlepšovat v:
Rozvoj pohybového ústrojí
Základní pohybové ústrojí většiny dětí se rozvine samo, přesto je pro děti prospěšné, aby svoje dovednosti v tomto ohledu rozvíjely, aby jejich pohybové možnosti byly všestrannější, pohodlné a vyvážené. Dětem, které se rozvíjejí pomaleji, stejně tak jako dospělým zotavujícím se po úraze se doporučuje, aby často cvičili, aby nabyté dovednosti mohli přesunout na složitější sportovní aktivity jako např. kriket.
Chytnout míček může být samo o sobě obtížné – představte si, jaké by to bylo, kdybyste se ještě museli aktivně soustředit na chůzi, běh nebo skok směrem k míčku. Jakmile se totiž naše pohybové ústrojí něco naučí, tato dovednost se stane přirozenou součástí našeho bytí. Proto je nezbytné, aby se děti tyto dovednosti naučily správně. Sport (v tomto případě kriket) je skvělou příležitostí, kdy mohou učitelé a trenéři poukázat na oblasti rozvoje dítěte, na které je třeba se soustředit.
Chůze
Přestože se chůze považuje za nejjednodušší pohybovou dovednost, často se zapomíná, jak to pro nás všechny bylo kdysi obtížné. Chůze se skládá z mnoha pohybů od délky kroků, koordinace rukou a nohou, rovnováhy a držení těla. Po zotavení z operace kolena může sám Chris z KAČR potvrdit, že učit se znovu chodit je pro většinu dospělých nepředstavitelné.
Běhání
Při běhání člověk pohání své tělo kupředu přenosem váhy z jedné nohy na druhou a při tom je vždy na okamžik ve vzduchu. Existuje mnoho různých stylů běhání, které postupně rozvíjíme. Všechny jsou ale založeny na popisu výše. Jak člověk fyzicky dospívá, díky růstu svalů dosahuje při běhu vyšší rychlosti a díky lepší rovnováze se celkově zlepšuje koordinace. Čím více člověk běhá, tím více se rozvinou svaly, které k tomu potřebuje, a aktivita se pro něj poté stává pohodlnější a příjemnější.
Hopsání na jedné noze
Hit všech dětských hřišť. Při hopsání na jedné noze člověk musí držet rovnováhu, ohnout koleno a vyvinout dostatek síly, aby vyskočil nad zem a přistál zpět na stejné noze. Při tom nesmí ztratit rovnováhu a spadnout na zem. Aby se dostatečně rozvinuly svaly, rovnováha a koordinace, doporučuje se trénovat hopsání na jedné i druhé noze – ne však najednou, to už by šlo o klasické skákání snožmo.
Skákání snožmo
Skákání je v podstatě hopsání oběma nohama. Člověk snožmo ohne kolena a vyvine dostatek síly, aby vyskočil nad zem. Dopadne opět snožmo a při tom náraz tlumí pokrčením kolen. Pro kriket je nezbytné, aby hráči uměli skákat všemi směry a mohli tak lépe chytit míček. Stejně důležité je i to, aby se při skoku nezranili, tzn. aby si byli vědomi svého okolí a aby bezpečně přistáli.
Úkrok
Úkrok je pohyb stranou, při kterém se hráč posune do směru jedno ze svých ramen. Začne jednou nohou a druhou k ní poté přisune, Nohy se ale navzájem nedotknou, aby se zabránilo škobrtnutí. Úkroky jsou obzvlášť důležité pro catchery, kteří se musí rychle pohybovat ze strany na stranu, aby se dostali do nejlepší pozice pro chycení míčku.
Skákání
Při skákání člověk vyskočí z jedné nohy a dopadne na druhou, přičemž většinou skočí dále než při ostatních skocích. Skok se často kombinuje s během a v kriketu bývá používán pro poslední vypětí, když se polař snaží chytit míček.
Jak jsme uvedli výše, je důležité nejen to, aby se člověk naučil všechny tyto pohyby, ale aby je také rozvíjel efektivně a hlavně bezpečně. Všechny aktivity, které jsme popsali, můžou způsobit zranění, pokud si člověk nevšímá svého okolí. Proto by měl každý pochopit, jaké potenciální překážky při tréninku existují, a snažil se zraněním předcházet.
Asi nejméně přirozený kriketový pohyb ze všech. Při nadhazování musí nadhazovač míček nadhodit k pálkaři z jedné strany pitche na druhou – v dospělých zápasech cca. 20 metrů. Musí při tom mít nataženou paži. Od doby, kdy se paže dostane nad výšku ramen, do okamžiku, kdy nadhazovač míček pustí, nesmí loket svírat úhel větší než 15 stupňů. Aby se z hráče stal dobrý nadhazovač, musí tento pohyb pravidelně cvičit, aby dosáhl vyšší rychlosti a přesnosti. Právě přesnost, kdy nadhazovač dokáže míček poslat tam, kam chce, je dovednost, které lze dosáhnout jen při dostatku trpělivosti, odhodlání a tréninku.
Přestože je tento pohyb naprosto specifický pro kriket a nelze ho využít nikde jinde, nadhazovač se naučí to, aby jeho tělo poslouchalo jeho mysl. Když se nadhazovač zlepší v pohybech spojených s nadhazováním, postupně může v rameni získat větší flexibilitu než ve většině pálkovacích sportů.
Házení
Házení a chytání jdou ruku v ruce, ale jsou to naprosto odlišné aktivity, co se týče pohybů, které jsou zapotřebí. Při házení se míček pohyuje směrem od těla a důležitá je kombinace síly a přesnosti. Pro většinu lidí z "nekriketových" zemí je házení narozdíl od nadhazování mnohem přirozenějším pohybem, protože se učí ve školách formou softballu, baseballu nebo jednoduchého házení a chytání.
V kriketu existují dva způsoby, jak míček házet – spodem a vrchem. Hod spodem se většinou používá na kratší vzdálenosti a důraz se klade hlavně na schopnost zasáhnout cíl. Hod vrchem se používá na větší vzdálenosti a proto je zde tolerance nepřesnosti uměrná vzdálenosti od cíle. U obou způsobů by se hráč měl očima soustředit na cíl a pro větší přesnost použít paži, kterou nehází, jako mířidlo.
Chytání
Když člověk chytá, snaží se míček nebo jíný předmět dostat pod kontrolu a k tomu používá souhru očí a rukou, aby míček dostal do jedné nebo obou rukou, zmírnil jeho náraz a zachytil ho. Rychlost míčku udává to, o kolik musí ruce "uhnout", aby zmírnily jeho dopad. To vše musí oči vyhodnotit, informaci poslat do mozku a převést na pohyb, který vykonají ruce a celé tělo.
Pálkování
Při pálkování musí hráč mít rovnováhu, musí mít pálku pod kontrolou a trefit jí míček, když se k němu blíží. Dovednosti, které dělají dobrého pálkaře, zahrnují sílu, načasování, souhru očí a rukou, rovnováhu a rychlé postřehy. Protože každý míček může přiletět jinou rychlostí, je nezbytné, aby pálkař zvládl pohybovat nohama, rukama, hlavou, tělem i pálkou a mohl tak odehrát jakýkoli nadhoz.
Různé role na kriketovém hřišti kladou na tělo různé nároky. Obecně však platí, že se všichni kriketisté budou zlepšovat v:
- rovnováze (na místě i v pohybu)
- ohýbání
- otáčení
- zatáčení
- zastavování
- natahování se
- skákání
- dopadání na zem
Rozvoj pohybového ústrojí
Základní pohybové ústrojí většiny dětí se rozvine samo, přesto je pro děti prospěšné, aby svoje dovednosti v tomto ohledu rozvíjely, aby jejich pohybové možnosti byly všestrannější, pohodlné a vyvážené. Dětem, které se rozvíjejí pomaleji, stejně tak jako dospělým zotavujícím se po úraze se doporučuje, aby často cvičili, aby nabyté dovednosti mohli přesunout na složitější sportovní aktivity jako např. kriket.
Chytnout míček může být samo o sobě obtížné – představte si, jaké by to bylo, kdybyste se ještě museli aktivně soustředit na chůzi, běh nebo skok směrem k míčku. Jakmile se totiž naše pohybové ústrojí něco naučí, tato dovednost se stane přirozenou součástí našeho bytí. Proto je nezbytné, aby se děti tyto dovednosti naučily správně. Sport (v tomto případě kriket) je skvělou příležitostí, kdy mohou učitelé a trenéři poukázat na oblasti rozvoje dítěte, na které je třeba se soustředit.
Chůze
Přestože se chůze považuje za nejjednodušší pohybovou dovednost, často se zapomíná, jak to pro nás všechny bylo kdysi obtížné. Chůze se skládá z mnoha pohybů od délky kroků, koordinace rukou a nohou, rovnováhy a držení těla. Po zotavení z operace kolena může sám Chris z KAČR potvrdit, že učit se znovu chodit je pro většinu dospělých nepředstavitelné.
Běhání
Při běhání člověk pohání své tělo kupředu přenosem váhy z jedné nohy na druhou a při tom je vždy na okamžik ve vzduchu. Existuje mnoho různých stylů běhání, které postupně rozvíjíme. Všechny jsou ale založeny na popisu výše. Jak člověk fyzicky dospívá, díky růstu svalů dosahuje při běhu vyšší rychlosti a díky lepší rovnováze se celkově zlepšuje koordinace. Čím více člověk běhá, tím více se rozvinou svaly, které k tomu potřebuje, a aktivita se pro něj poté stává pohodlnější a příjemnější.
Hopsání na jedné noze
Hit všech dětských hřišť. Při hopsání na jedné noze člověk musí držet rovnováhu, ohnout koleno a vyvinout dostatek síly, aby vyskočil nad zem a přistál zpět na stejné noze. Při tom nesmí ztratit rovnováhu a spadnout na zem. Aby se dostatečně rozvinuly svaly, rovnováha a koordinace, doporučuje se trénovat hopsání na jedné i druhé noze – ne však najednou, to už by šlo o klasické skákání snožmo.
Skákání snožmo
Skákání je v podstatě hopsání oběma nohama. Člověk snožmo ohne kolena a vyvine dostatek síly, aby vyskočil nad zem. Dopadne opět snožmo a při tom náraz tlumí pokrčením kolen. Pro kriket je nezbytné, aby hráči uměli skákat všemi směry a mohli tak lépe chytit míček. Stejně důležité je i to, aby se při skoku nezranili, tzn. aby si byli vědomi svého okolí a aby bezpečně přistáli.
Úkrok
Úkrok je pohyb stranou, při kterém se hráč posune do směru jedno ze svých ramen. Začne jednou nohou a druhou k ní poté přisune, Nohy se ale navzájem nedotknou, aby se zabránilo škobrtnutí. Úkroky jsou obzvlášť důležité pro catchery, kteří se musí rychle pohybovat ze strany na stranu, aby se dostali do nejlepší pozice pro chycení míčku.
Skákání
Při skákání člověk vyskočí z jedné nohy a dopadne na druhou, přičemž většinou skočí dále než při ostatních skocích. Skok se často kombinuje s během a v kriketu bývá používán pro poslední vypětí, když se polař snaží chytit míček.
Jak jsme uvedli výše, je důležité nejen to, aby se člověk naučil všechny tyto pohyby, ale aby je také rozvíjel efektivně a hlavně bezpečně. Všechny aktivity, které jsme popsali, můžou způsobit zranění, pokud si člověk nevšímá svého okolí. Proto by měl každý pochopit, jaké potenciální překážky při tréninku existují, a snažil se zraněním předcházet.
